Dopisy

Pište nám.... Rádi otiskneme Vaše příspěvky.

Ušetříte nám spoustu času, když zašlete dopisy elektronickou poštou 
na následující adresu:

Eva Loučková  >>>  elou@volny.cz

Radko Loučka  >>>  rloucka@volny.cz


DOPISY - OBSAH - PŘÍBĚHY - DISKUSE NA TÉMA:

Canine Hip Dysplasia

Canine Hip Dysplasia, volně přeloženo jako nedostatečně vyvinutý boční kloub u psů.

V sobotu 7. října 2000 jsem se šla podívat se svým štěnětem border kolie na závod agility v Komořanech a zaslechla jsem konverzaci o psí dysplasii a co proti tomu dělat. Z konverzace vyplývalo, že majitel štěněte mu omezuje jídlo, aby příliš netloustlo, a tím se snaží zabránit eventuální kondici dysplasie.

Jsem celoživotní psí nadšenec a posledních deset let pendluji se svým mužem a s naším psem mezi Prahou a naším druhým domovem v Kalifornii.

Napadlo mě kontaktovat své klubové přátele veterináře v Kalifornii a moje otázka zněla, z čeho pochází psí dysplasie bočních kloubů, jak tomu předejít a jak to léčit.

Z čeho pochází:

Dysplasie bočního kloubu je multisyndromová dědičná choroba a psi, kteří tuto kondici zdědili, jsou předurčeni ke klinickému nálezu bolesti kloubu, omezenému pohybu kloubu a všem dalším problémům podobným arthritidě. Nadměrná váha psa tuto kondici zhoršuje.

Jak tomu předejít:

90% případů dysplasie je možno předejít pečlivým výběrem a křížením psů, kteří nemají žádný radiografický nález diagnozovaný pomocí Penn Hip metodou radiografie.

Guide Dogs for the Blind (organizace, která vychovává slepecké psy) provedla obsáhlou studii o prevenci této zhoubné kondice a zjistila, že nejen u štěňat náchylných k dysplasii díky dědičnosti, ale i u štěňat krmených komerčním granulovaným jídlem s vysokým obsahem proteinu (až 32%) a vápníku dochází ke znakům a projevům choroby již v devíti měsících stáří štěněte. Všechna jejich štěňata jsou proto rentgenována v devíti měsících.

Neznamená to tedy, že štěňata náchylná k dysplasii by měla dostat méně jídla, ale že by měla být krmena granulemi nebo dietou s menším obsahem proteinu. Komerční granule pro štěňata, doporučované pro prevenci příliš rychlého růstu u velkých psů, se začínají objevovat na našem trhu. Obyčejně obsahují 26% proteinu.

Moje štěně je neobyčejně žravé a roste jako z vody. Rozhodla jsem se raději pro granule s nižším obsahem proteinu než jí omezovat množství jídla. Doufám, že ji ochráním před rapidním vzrůstem a s tím spojenými kloubními problémy.

Jak to léčit:
operací kloubu...

Eva Čečilová a Nessie,
Praha, Vinohrady

Už zase rostou

Asi se mnou bude každý souhlasit, že jakmile se rozkřikne, že rostou houby, je český národ na nohou a hurá do lesa, asi je to dáno všeobecnou znalostí hub díky našim světově uznávaným mykologům. A jelikož bydlím na kraji lesa přímo pod hradem Valdštejn v samotném srdci Českého Ráje, vyrazil jsem i já. Ještě vzít hůl a košík na houby! Ten malý? Ne, ten velký – bramborák! Vždyť prý rostou?! Jde se na ně! Dynouši, jdeš se mnou? Úsměv v jeho tváři a vrtění ocasem mi bylo odpovědí. Když míjím sousedy, slyším poznámky, jestli jsem si prý nevzal košík příliš malý, se smíchem nabízejí nůši po babičce. Já vám ukážu, myslím si.

Vlezl jsem do lesa a začal systematicky prohledávat svoje tutová místa, ta, která mě nikdy nezklamala. Jenže většinou už byla systematicky prohledána někým přede mnou. Tu rozkopnutá prašivka, polámané kapradí, rozdupaná tráva a světe div se, i okrojky z jedlých hub. Tu a tam jsem nějakou tu houbu našel, ale nic moc. Začal jsem litovat, že jsem si nevzal košík malý, aspoň by vypadal víc plný a bylo by míň poznámek od sousedů. Ale nevzdáváme se, přelézáme rokli s potokem a tam to začalo, pravé žně! Všude kam se podíváš samý „slaďák“ (suchohřib). Dynouš mi asi chce pomáhat sbírat, ale moc mu to nejde, nakonec ho musím odložit, aby mi tu nádheru všechnu nerozšlapal. Ještě jedno takové místo a musím se vracet. Dynouš krouží kolem mne, je ve svém živlu.

Najednou slyším hlasy. Pes odbíhá, někomu se chce vnutit se svým aportováním. Já už se nachytat nenechám! Sebere větev a předhodí ji rodince, aby mu ji někdo házel. Ale nesetkává se s pochopením, maminka schovává děti za sebe a hlava rodiny ho odhání klackem. Jak se po něm napřahuje, klacek se zlomí a to je přesně to, co Dynouš chtěl. Okamžitě vyráží a klacek mu aportuje. Předhazuje mu ho k nohám, couvá a očima ho propichuje. Zmatený tatík váhá, kousne mě nebo si chce hrát?  Hodit či nehodit?  Já vše z povzdálí pozoruji.

„Tatínku, hoď mu to, on si chce hrát“, radí mu ratolest. „Ne, ne“ nebádá maminka, „koukejte, jak zle se dívá a plíží se jako vlk, ten je asi vzteklý, nemá obojek, ani košík a ani pána nemá!“ Maminka velí k ústupu. Dynouš vyráží, bere větev a obíhá rodinku, situace se opakuje. Co by to bylo za ovčáckého psa, aby si nechal tak pěkně semknuté stádečko odběhnout! Tatík váhá, potom bere větev do ruky a odhazuje ji co nejdál, asi v domnění, že se psa zbaví a zatím vyklidí pole. Asi víte, co následovalo. „Vždyť jsem ti tatínku říkala, že si chce hrát“ povídá děcko. Vycházím z úkrytu a říkám: „ten klacek jste mu neměli házet, teď se ho nezbavíte, máte nového psa“, a odcházím na druhou stranu. To už děcka házejí klacky, šišky a Dynouš je ve svém živlu.

Mamince dochází, že opravdu mají nového psa. Já jsem pryč a pes stále aportuje, děti výskají radostí a za mnou se nese údolím: “Vemte si toho psa, my ho nechceme, my už máme doma dva jezevčíky!“ Až hvizd maminku osvobozuje.

Košík se časem plní až po ucho, houby pěkné, mladé, radost pohledět. Ještě jedno místo – houština břízek na kraji lesa, ta mě nikdy nezklame, vždyť mám ještě tričko. To už Dynouš mizí za obzorem. Strach, že bude honit srny nebo muflony, nemám, to nedělá, tak si toho nevšímám, vždycky se vrací, abych se mu neztratil. Dorovnávám pracně další houby, když vtom slyším za horizontem: „Mámo, mámo, pojď sem, tady je pes co hledá houby.“ Přidávám do kroku, abych zjistil, co tam zase tropí. Nakouknu přes kopec, kde rozjařený děda vykládá babce jak mu nějaký zázračný pes ukazuje kde rostou houby. Žádný pohádkový pes to nebyl, samozřejmě to byla borderka. „Přiběhnul ke mě s klackem v hubě, hodil ho přede mě a on tam byl kozák. Houbu seberu, klacek mu znovu hodím, vzápětí je zpět, předhodí ho přede mě a tam jsou tři kozáci. Klacek mu hodím znovu, položí ho tři metry přede mě a zase dva kozáci. To není možný.“, vede děda řeč.

Vtom si mě všímají. „To je váš Punťa?“, říká babča, „jak jste ho naučil hledat houby?“ „Dá to práci, ale vyplatí se to, koukejte“, zvedám bramborák plný hub až po ucho. „To je nádhera, praví babča!“ a doluje ze mne výcvikové metody na houbařského psa. Evidentně chytla na první našlápnutí a tak rozehrávám svoji hru. „Jak jste dlouho v lese? Jak dlouho jste to sbíral?“ padají otázky. „Kolik je hodin?“ dívám se na hodinky. „Skoro tři. Tak to budu v lese dvě hodiny“. (Kdyby babča věděla, že ve skutečnosti více než pět!)

„To je opravdu zázračný pes. My s tátou jsem v lese ve dvou čtyři hodiny a máme šest babek plus to, co našel váš pes. Máme doma přesně stejnýho psa, jen je víc bílý, ale stejně velký a chlupatý, vezměte nám ho do výcviku“ žadoní babka. Opáčím, že si to ještě rozmyslím, co jim budu vysvětlovat, že pes houby prostě nehledá, že to byla náhoda, že to místo je tutovka, kde houby najde každý.

Tak pro ně Dynouš zůstal zázračným psem, který umí hledat houby. Jaké ale bylo mé překvapení, když jsem u nás s Dynem přišel na nákup do obchodu a klábosící babky se na nás vrhly: “ Tak to je ten pes co hledá houby? Jak jsi ho to naučil? Vzal bys toho mého do výcviku? Víš já už tak nevidím, atd. Nebo jedu na kole, a staví mě učitelka: “Milane zastavte, to je ten houbařský pes?“ Rezignovaně přitakávám. „Kdo by to do takového Punti řekl...“

Přijedu do hospody, máme hasičskou schůzi, je pěkně, chlapi sedí venku v zahrádce. Objednávám u okna pivo zatímco Dynouš už sbírá ze stolu papírový pivní tácek a vnucuje ho vedle u stolu turistům – úspěšně jako vždy. Co asi následovalo? „Jen mu prosím vás neházejte ty porcelánový“, sednu ke stolu k chlapům. “Hele, to je ten ....“ A už toho mám dost!!!

Houbařský pes Dynouš – Dynamit Akumulator a Milan Slunéčko 

S borderkou na vodě

Patříme k těm, kteří (možná k zármutku i rozhořčení pravověrných zastánců pouze pracovního využití tohoto plemene) si pořídili border collii jako městského psa rodinného. Při výběru psa jsme hledali takové plemeno, které by doplnilo naši lidskou smečku a připojilo se k našemu stylu života, do kterého patří časté a pestré pobyty v přírodě (pěšky, na kole, vlakem, na lyžích, na vodě....). Jsme velmi rádi, že dnes po zhruba ročním soužití už mohu prohlásit, že naše fenka splnila očekávání a nyní už si výlet bez Lízy nedokážeme představ it.

Nemáme mnoho zkušeností s jinými plemeny, ale jedním ze zajímavých rysů border collie je to, že snaha o vzájemné porozumění je u Lízy nejméně stejně tak velká jako z naší strany. A také ta radost, když se to někdy podaří, je oboustranná. Nejlepší příležitost k takovému soužití je právě společné trávení dovolených, kdy jsme spolu dohromady celé dny.

Jednou z oblíbených aktivit naší rodiny je splouvání českých řek. Líza poprvé dosedla do lodi ve věku asi čtyř měsíců. A od té doby se datuje její vodácká průprava, sjela již několik českých řek. Nejprve ale musela zjistit, že pádlo opravdu není aport a že ho asi nedohoní a nikdo ji nepochválí, když by se jí náhodou podařilo do něho zahryznout, stejně tak jako není možné lapit čeřící se vlny za ním. Naopak pochvalu získá jen tím, že zaujme vykázané místečko na přídi  a na kolem projíždějící vodáky nebude temně vrčet, ale přátelsky plazit jazyk. Poté, co zůstala na divoké jarní Lužnici viset za vodítko u větve trčící z vody, jezdí už pouze na volno. Zatím všechny její pády do vody způsobené nezvedenými poskoky skončily dobře, nejsme příznivci extrémních sjezdů na divoké vodě. Pak by asi bylo nutné zjistit, zda by bylo možné sehnat nafukovací vestu, kterou jsme viděli v dokumentárním filmu o záchranářských německých ovčácích. Tuzemské vodácké prodejny tuto výzbroj nenabízejí, i když psů všech velikostí i ras je na vodě mnoho.

My jsme si při plavbě mohli ověřit vnímavost border collie na intonaci hlasu. Posádka blížící se k jezu, který se chystá sjet, musí zachovat ledový klid. Jakékoli hlasité projevy obav nebo radostného očekávání jsou pro Lízu impulsem aktivní účastni, nejlépe prostřednictvím nečekaného prudkého výskoku a olíznutí obličejů celé posádky. To aby se nebáli, že je s nimi a že se to zvládne.

V letošní sezóně již Líza pochopila, že při přenášení lodi kolem nesjízdných úseků není nutné „pást“ osádky ostatních lodí a zahánět je do houfu. Naopak, pochvaly se dočká pokud využije přestávky k vyvenčení a disciplinovaně po boku lodi pak přejde na místo dalšího nalodění (nastupuje do lodě na povel, samostatně a díky stabilitě čtyř končetin i nejšikovněji z celé rodiny).

Právě během splouvání řeky jsme si uvědomili i nutnost dopřát psovi odpočinek. Pokud byla plavba dramatická a Líza neměla možnost si zdřímnout, měla pochopitelně i horší „náladu“, byla podrážděná a vznětlivější, prostě protivná.. Po zjištění této skutečnosti nás definitivně opustily obavy, že border collie je hyperaktivní pes, jehož nároky na majitele jsou nesplnitelné, jak je  stále uváděno ve všech dostupných atlasech psích plemen. Ne, naše zkušenost je, že pokud se zhruba dvě hodiny denně Líze budeme intenzivně věnovat (a ona nám), budeme oboustranně spokojení. Naše soužití bude bez problémů, bez rozkousaného zařízení bytu.

K vodáckým zážitkům patří i večery u ohně nebo posezení v hospůdkách. Tak tuto část zvládla Líza bez chyby a v letošním deštivém létě stejně jako my ocenila po celodenní mokré plavbě suché a teplé posezení. Čtrnáctidenní deštivou plavbu zvládla bez újmy na zdraví.

K vodní turistice patří i poznávání pamětihodností, ani tady nebyla Líza krácena a musím zmínit hrad Rábí, kam byla vpuštěna na prohlídku a škoda, že nám nedokáže popsat, jaké všechny starodávné vůně tam nalezla.

A snad udělala i trochu té osvětové práce za svou rasu, i když musíme říci, že za tu dobu, co s Lízou cestujeme, byla mnohokrát obdivována jako zvlášť vyvedený voříšek. Správně určil její rasu tak jeden člověk ze sta. Za všechny ostatní si vždy vzpomenu na zážitek z veterinární pohotovosti. Sestřička pochválila hezkou fenečku. „Jen je trochu plachá, vy ji máte z útulku viďte,“ zhodnotila Lízinu rezervovanost. „To je čistokrevná border collie“, nedala jsem se. „Hm, kolie“, zamyslela se sestřička, „a viděli jste někdy její rodiče?“Asi si něco pomyslela o podvedených majitelích psa, který ani trochu nepřipomíná Lassii.

Radka Římanová a Allisea Rubínové srdce